Na to, ze pohyb naší Ali není tak docela v pořádku, jsme byli upozorněni už v létě 2005 na táboře v Bělohradě, během svodu. Sama jsem měla pochyby o její vlnivém pohybu, ale až RTG snímek v jejích tenkrát 9 měsících věku odhalil krutou pravdu. Ali měla poměrně silnou dysplazii. Nový RTG snímek jsme provedli v jejích 11 měsících na Univerzitní veterinární klinice v belgickém Liége, a výsledek byl přímo šokující. Podle belgických veterinářů se za necelé dva měsíce od prvního snímku dysplazie naší Aliny o stupeň zhoršila. To mi připadlo nepravděpodobné, nicméně fakt byl ten, že dysplazie tam byla a to hodně. Navíc na kostech již byla pozorována artróza.
Co teď? Veterináři možnost korektivní operace vyloučili, ta by prý byla možná snad ještě v osmi, možná těch devíti měsících. Nyní prý máme dvě možnosti – buď psa šetřit krátkými procházkami, podávat přípravky na klouby a nevystavovat zátěži, anebo naopak, psa vytrénovat, posílit jeho svalstvo natolik, aby se mohl pohybovat bez potíží. A podávat kloubní výživu, samozřejmě. S tím, že časem se potíže s klouby vrátí, u aktivně žijícího psa dříve. Bylo mi jasné, že udržet roční čévéčko v klidu a v režimu vhodném pro 11-letého psa je prakticky nemožné. Zvolili jsme tedy druhou variantu – vytrénovat psa tak, aby mohl vést plnohodnotný, i když možná kratší život. (Kratší proto, že dle veterinářů doba, kdy dysplazie pokročí tak, že Ali bude mít potíže se vstáváním a chůzí, bolesti a problémy, přijde rychleji, než kdyby trávila život na vodítku procházkami kolem bloku.)

Liége nám také doporučili hydroterapeutické centrum pro psy. Pohybem  ve vodě a plaváním pes nejlépe posílí své svalstvo, bez toho, aby přitom nesl váhu svého těla a zbytečně namáhal klouby. Zjistili jsme si informace, zařídili u veterináře potřebná potvrzení a vyrazili.

Nové hydroterapeutické centrum vyrostlo nedávno v malé belgické vesničce Chaumont-Gistoux nedaleko Bruselu. Vybaveno bazénem, vířivkou a dalšími vymoženostmi je připraveno pomáhat psům i kočkám zbavit se bolestí, nadváhy a vybudovat svalstvo ztracené nemocí či pohybovými potížemi. Rukama paní Paoly Zappa, která centrum vede,  prošlo už několik desítek zvířat. „Spolupracuji s veterináři, před první terapií musí majitel vždy přinést potvrzení, že veterinář zvíře viděl a hydroterapii jako léčbu schválil,“ vysvětluje paní Zappa. „Je  důležité vědět přesně, jakými potížemi zvíře trpí a podle toho stanovit způsob terapie. Někdy je zapotřebí k hydroterapii přidat ještě i léčbu akupunkturou.“  Nezáleží na velikosti psa, plemeni nebo pohlaví. Hydroterapie pomáhá všem.

Hydroterapie je forma tréninku, kdy nadnášeno vodou, zvíře trénuje a posiluje svoje svalstvo, aniž by přitom muselo nést svou váhu. Jeden trénink trvá přibližně hodinu, obecně se doporučuje trénovat dvakrát týdně. Přítomnost majitele při terapii je více než žádoucí, vždyť kdo jiný než právě majitel by měl zvíře uklidňovat a podporovat v jeho snažení! Obzvlášť při prvním tréninku bývá zvíře nejisté, neví přesně co se od něj očekává a potřebuje cítit podporu svého majitele. Trénink začíná většinou ve vířivce s vodou o teplotě 40°C, kde si pes prohřeje svalstvo a uvolní se. Poté pokračuje trénink buď v bazénu nebo na vodním eskalátoru. Trénink končí opět ve vířivce, kde si zvíře odpočine. Bazén s teplotou vody 30°C je vybaven dvěma tryskami, které umožňují trénink na různých úrovních. Psi plavou, ale přitom posilují svalstvo v závislosti na svém handicapu. Překvapivě ne všichni psi jsou výborní plavci, někteří se to musí teprve naučit. Vodní eskalátor je pro ně dobrým začátkem. Pes pochoduje vodou na pojízdném koberci, nese tedy jen malou část své vlastní váhy a tím se usnadňuje jeho rehabilitace a zároveň šetří klouby.

Ali pojala celou hydroterapii jako skvělou zábavu. První lekce byla poměrně náročná, protože jsme ani my, ani fena vlastně netušili, co se bude dít. Ali se seznámila s Paolou, hydroterapeutkou, prohlédla si prostory a čekala, co se bude dít. Prvním trénink začal v prosklené nádrži s podlahou z pojízdného koberce. Ali si nastoupila dovnitř, zabouchly se za ní dvířka a zespodu se začala napouštět teplá voda. Alina se celkem podivila, ale byli jsme s ní a chválili ji, tak to brala jako nějakou novou legraci. Terapeutka napustila vodu asi do výše loktů psa a pak už se spustil pojízdný koberec a Ali musela „šlapat vodu“. Zezačátku se jí to nezdálo, ale po pár minutách chytla správný rytmus a tvářila se, jako že je to normálka. V nádrži si pobyla asi dvacet minut, pak se voda vypustila a vysmátá Ali se vyřítila ven. Po chvilce jsme ji ulovili, osprchovali, Paola jí navlékla plovací vestu (ani ne tak kvůli tomu, aby ji nadnášela, ale aby ji v bazénu bylo za co držet) a milou Ali jsme hodili do bazénu. Paolin bazén je asi 2x4 m velký, hluboký cca 1,20 m a vytápěný na příjemných 30C. Prvních deset minut Ali strávila tím, že se snažila z vody vydrápat všemi směry. Nikdy ji ale ani ve snu nenapadlo, aby se obrátila proti Paole. Ta ji vždy nasměrovala zpátky do vody a my, její lidičkové, jsme ji chválili a ukazovali různé pískací hračky. Nakonec si dala říct a začala pěkně plavat. Při první lekci ještě neměla žádnou výdrž, a tak vždy po asi pěti minutách měla přestávku na vydýchání. A pak zpátky a plavat. Asi po dvaceti minutách v bazénu byla Alina pořádně unavená. Pomohli jsme jí z bazénu ven a k našemu překvapení ji Paola ještě nasměrovala do vířivky. Až mi bylo líto, že si nemůžu vlézt k Ali! Dalších pět minut Alina strávila příjemnou relaxací ve vířivé vaně s teplotou vody 40C. Pak jsme ji ručníky vydrbali, Paola ji ještě vyfoukala sušičkou na psy, Ali dostala pochvalu a pár psích sušenek a hurá domů. A za týden znovu.

Aby trénink měl nějaký efekt na oslabené svalstvo zadních nohou naší fenky, bylo podle Paoly potřeba alespoň 10 lekcí, každý týden jedna. Jezdili jsme tedy do Chaumont-Gistoux (půl hodiny po dálnici) každý týden. Zlepšení v pohybu Ali bylo vidět už zhruba po pěti lekcích. Před nástupem terapie Ali odmítala chodit na vodítku, kolikrát jsem ji táhla za sebou jako kačenku. V lese sice trochu běhala, ale rozhodně ne tolik, jako jiní psi v jejím věku. Už po půl hodině bývala unavená a někdy si i na chvilku lehla. Nikdy nebyla schopná vyskočit do auta, vždycky tam šplhala. V lese by nepřeskočila ani padlý stV bazénu  rom, (tedy, vyšší kmen jak 0,5 m v průměru). A ten pohyb – Ali se vždycky klátila, jak pantáta po pěti pivech, zadek se jí kýval do stran a dokonce jí vybočovaly lokty. To jak se snažila táhnout tělo při pohybu hlavně předníma nohama a odlehčovat tak slabému zadku. Ale s tím měl být konec. Už po těch pár lekcích bylo vidět, že je pes živější, více běhá a méně se unaví. Po deseti lekcích bylo jasně vidět velký pokrok. Feně se osvalily zadní nohy, zpevnil se její pohyb. V lese začala lítat a přeskočit při hraní s Cirou nějaký ten kmen už nebyl problém. Pro sušenku byla ochotná do auta skočit šipkou. Byli jsme nadšeni! Po dohodě s Paolou jsme se ale rozhodli přidat Ali ještě dalších 10 lekcí, tak aby se trénink najednou zcela nepřerušil. Tentokrát jsme chodili už jen jednou za 14 dní, někdy i jednou za 3 týdny. Ali brzy získala takovou sílu a osvalení, že jsme vypustili trénink v nádrži  a místo toho šlapala na klasickém běžeckém koberci. Tam pochodovala cca 20 min, do mírného kopce a rychlostí asi 4km za hodinu. Poté následovalo plavání v bazénu a s protiproudem. Lekce hydroterapie jsme ukončili celkově dvacátou lekcí někdy v říjnu. V té době byla Ali už tak vytrénovaná, že mohla bez problémů pochodovat na koberci rychlostí 5 km/h po dvacet minut a pak jít okamžitě do bazénu, kde plavala dalších cca 20-25 min proti proudu, a bez přestávky. Načež po skončení hydroterapie byla připravená jít do lesa a tam lítat aspoň hodinu (kdybychom ji nechali). 
Na závěr tedy musím říci, že našemu psu (a spoustě jiných, které jsem u Paoly viděla), hydroterapie skutečně velmi pomohla.  Ali teď může běhat a skákat, zvládá s námi s přehledem různé túry a pochody. Při hrách s Cirou s chutí skáče přes příkopy, kmeny stromů a sama si vyskočí i na metrový kmen padlého stromu, kolem kterého občas chodíme. Do auta stále šplhá, ale my víme, že když chce, dokáže tam skočit raz dva. Negativní stránka věci (z mého pohledu) je, že aktivním tréninkem Ali získala osvalení a sílu rotvajlera, takže když zatáhne na vodítku, tak to skutečně stojí za to. Ale čert to vem, hlavně že teď může žít život normálního aktivního psa. I nadále podáváme denně kloubní přípravky a počítáme s tím, že když se Ali potíže vrátí, vyrazíme znovu do bazénu.

P.S. Radost veliká je převeliká, Ali na cvičáku plavně skáče přes metrovku! To se ví, že ji nenecháme skákat pořád, ale ten fakt, že ji MŮŽE skočit, stojí za to, ne? :)